Tak zase jednou...

Mí milí přátelé, čtenáři blogu (pokud ještě nějací jsou...;)!

Srdečně a upřímně vás zdravím! :) A posílám vám jeden takový pěkný úsměv :)

Vím, že jsem sem už dlouho, dlouho nepsala... A v poslední době mi to nějak zase začalo vrtat hlavou... Psát si blog... Vždyť je to vlastně moc hezké :) Člověk může sdílet svoje zážitky, postřehy, někdy sem pověsit nějaké to své dílko...

K napsání sem mě přivedlo víc věcí... Nejvíc asi to, že jsem přečetla signálovou knížku Klávesnicí mezi nebem a zemí. A to, že se mi děsně líbila :) Poslední příspěvek jsem vlastně dočetla dneska. A tak se hodí začít psát... Trochu si říkám, že to za to možná nestojí... že bych potřebovala nějaké hodnotnější myšlenky pro to, abych psala blog, sdělovala něco světu... Ale na druhou stranu - myslím, že postřehy ostatních z šedi všedních dní taky nejsou k zahození ;) Možná není třeba přemýšlet nad "velkými" věcmi, ale je třeba přemýšlet nad těmi svými malými. A co možná víc... Je třeba žít. Žít ten svůj život, se vším, co nám do něj Pán nadělil. A žít ho dobře, protože žádný okamžik - vteřinu, minutu, hodinu, den, týden... - nebudeme moci prožit znovu. Máme totiž jen jeden život. A myslím, že ho všichni chceme prožít dobře :)

Nevím, čím to je, ale v poslední době víc přemýšlím o smrti. I se mi o ní zdá... A ne o mojí, ale o smrti někoho z mých blízkých. Včera (nebo dneska?) mě to zase přivedlo k přemýšlení o přítomnosti... Dělat všechny věci s takovou láskou, jako bychom už neměli možnosti je udělat znovu (byť to jsou každodenní záležitosti), mluvit tak, jako bychom už nic víc tomu člověku nestihli říct... Co bychom asi říkali, kdybychom věděli, že to jsou naše poslední slova?...

Je to zvláštní... A vím, že se mi to často nedaří, že mnoho času promrhám a nic z toho. Pane, prosím, pomoz mi, ať jsem lepší. Lepší ne pro dokonalost v očích mých či očích jiných lidí, ale pro Tebe!