Máme jeden život...

Ano, vím, nic neříkejte, dlouho jsem nenapsala...

Ale zase se ozývám a to mi přijde důležité ;) A proč? Protože jsem dneska zase trochu vystoupila z šedi všedních dní a nadechla se.

Musím se vám přiznat, že někdy je tady to všecko pro mě tak nějak náročné. Všichni lidi, kterým se můžu svěřit (nebo skoro všichni), jsou prostě strašně daleko... No, nebudu to asi víc rozmazávat ;) (já se beztak svěřuju i tak... díky moderním technologiím) Prostě jsem tu někdy smutná, někdy mě věci štvou a někdy hodně řeším věci, se kterými vlastně nemůžu prakticky nic moc udělat.

A pak mi uniká to, že mám milovat lidi, kteří jsou zrovna vedle mě... Že mám žít přítomný okamžik. Nepřemýšlet tolik nad budoucností, nebát se...

Trvá mi celkem dlouho, než se každý den vykopu z postele. Jednak proto, že vstávat do zimy není ono, jednak proto, že bych možná potřebovala spát víc a jednak proto, že se mi někdy nikam nechce.

Stejně tak tomu bylo dneska... A opravdu tam musím? No, vím, že nemusím, ale když už je něco domluveného, bylo by celkem hloupé nepřijít ;) Zatím jsem se každý den ke vstávání přemluvila :) A vlastně každý den to bylo hrozně dobře :)

Možná vás zajímá, kde jsem byla dneska... V Libourne. Říká vám to něco? Ne? No, to nevadí, mně to taky moc neříkalo... :) Každopádně se tam každoročně koná Festival světla a ten už trochu známější je (ve Francii)...

A stalo se, že tvůrce festivalu přitáhla Chiara Luce Badano. Doslova. :) Jedna paní - Chantal - o ní četla krátký článek a viděla její fotku. A pak jí nešla z hlavy, tak hledala, kdo to vlastně Chiara je. A její příběh ji natolik oslovil, že si ji vybrala pro letošní festival :)

Chtěli se dozvědět víc nejen o ní, ale i o hnutí, ve kterém Chiara vyrůstala. A tak se stalo, že jsem byla pozvána do Libourne (jako zástupkyně mladých a jako člověk, který bydlí nedaleko - asi 30 kilometrů). Nejela jsem tam sama. Nakonec nás tam byla početnější skupina - tak 7 lidí cca. A mladá jsem tam taky nebyla sama ;) Už když jsem se tuhle nabídku dozvěděla, říkala jsem si - ale co já vám tam budu platná? Mluvím málo, nebo nemluvím... Nakonec asi bylo důležité být tam a budovat jednotu ostatním, kteří mluvili. A to jsem se snažila.

Taky jsem přišla se svou troškou do mlýna, když se hovořilo o tom, jak Hnutí fokoláre pronikalo do východní Evropy. V době hlubokého komunismu. A tak nějak jsem pochopila, že zkušenost s komunismem v nás pořád je. I když jsme mladší, i když ho známe jen z vyprávění, i když mnoho lidí už asi zapomnělo... A myslím, že ti lidé byli i trochu překvapení, jak to u nás chodilo (i když jsem samozřejmě vypověděla jen pár vět).

Na festivalu budou mít představení jednak mladí z Nantes a jednak studenti z místního gymplu. Ale místní Chiaru nějak moc neznají a je potřeba, aby ji poznali. A kvůli tomu se sejdou s tvůrci festivalu příští pátek. A ptali se, jestli by tam někdo z nás mohl přijet. Zodpovídat otázky, které po filmu, který se chystají promítnout, jistě vyvstanou...

Ještě s jedním klukem jsme kývli, že přijedeme. Ale sama v sobě si říkám - k tomu nás, Pane Bože, uschopni Ty sám. A Chiaro Luce, Ty se za nás přimluv. Na to sami nemáme. Teda aspoň sama za sebe to tak vnímám... Slyšela jsem o ní mnohé, byla na blahořečení, ale říkám si, že by pro mě možná bylo těžké odpovídat na otázky v češtině, natož v cizím jazyce... Ale dala jsem se všanc a teď už na to nemyslím a věřím, že to dobře dopadne.

Po výborném a vydatném obědě jsme promítali videa, která by mohla být pouštěna v rámci besedy s Franzem Coriasco (bratrem Chiařiny nejlepší kamarádky Ciccy). A byla jsem opět hluboce zasažena jejím svědectvím. Tím, že svatost je pro všechny. Tím, jak rozdávala všude kolem úsměv, pokoj a radost, i když sama hluboce trpěla. Tím, že máme milovat a žít pro druhé...

Tohle je život, který chci žít i já.

Protože... Máme jen jeden život a stojí za to ho prožít dobře.