Festival de la Lumiere, Libourne

Mí milí,

tak se vám zase konečně ozývám :) Já vím, po dlouhé době, ale bylo zkouškové, odevzdávala jsem projekt... Takže to snad chápete, že je to až dneska ;)

Celkově asi nemůžu říct, že se mám nějak úchvatně, taky si řeším nějaké věci, ale i přesto vám chci dát vědět, že se Pán Bůh neuvěřitelně stará :)

Tak třeba včera a předevčírem jsem byla na Festivalu světla v Libourne :) Kolem mě jsou hodní lidé, kteří mě tam vzali autem :)

Už někdy v listopadu, nebo kdy, jsem tam dvakrát byla. Trochu povídat o fokoláre. Jednou organizátorům festivalu (to tedy povídali spíš jiní ;) a jednou studentům lycea, kteří tam měli vystoupení. A představte si... Teď v pátek jsem tam viděla nějaké holčiny. A říkala jsem si: Ty znám, ty holčiny znám. V tu chvíli šly ke mně a došlo mi to. Vždyť to jsou ty studentky, které jsem potkala před několika měsíci :) A hned mezi námi byla radostná atmosféra ;)

Přidávám fotku z jejich vystoupení:

Jako další bod programu jsme tam měli vzácnou návštěvu... Franze Coriasco. Je to starší bratr Ciccy, nejlepší přítelkyně Chiary Luce Badano, o níž byla většina festivalu :) Vyprávěl nám, že holky byly o dvanáct let mladší, tak se k nim patřičně mohl chovat jako starší bratr... Ale i přesto ho Chiara velmi oslovila. Říkal – ona se nestala svatou proto, že dostala nevyléčitelnou nemoc, ale proto, jak žila. A tak když byla možnost napsat přímluvy, které on donese k jejímu hrobu, psala jsem... (česky): Ať žijeme jako Ty. Život tak naplno a s takovou láskou.

A ještě jedna věc... Franz říkal jednu moc pěknou větu, kterou jsem si od něj nechala napsat: „Čas nebe je opravdu velmi jiný než čas země.“ Připomíná mi to, že některé věci nechápu teď, ale za několik měsíců či let je pochopím. A možná je nepochopím nikdy, ale to nevadí...

Pak se mě ptal, jestli mi tam může ještě něco připsat. Tak jsem říkala, že jo. Psal: „Všichni jsme v rukou Božích. Doufáme, že nebude tleskat...“ Trochu takové úsměvné, ale to vědomí, že jsme v rukou Božích. Není to nádhera? :) A že On se o nás opravdu velmi dobře stará!

V sobotu odpoledne měli představení děcka z Nantes. Tak jsem jim  to pak chválila a hned jsem se s některými skamarádila... :) To bylo úžasný! :) Hned jsem mezi nimi měla kamarády :) A ptali se mě, jestli znám Terezku... Nejdřív jsem nevěděla, jakou. Pak říkali, že Horákovou, tak jsem říkala, že znám :D Takže, Terez, moc Tě zdraví gen z Nantes! :)

Teď ještě jeden takový „malý“ zážitek, který mi ale udělal děsnou radost :) V průběhu představení včera odpoledne jsem seděla hned v první řadě, abych mohla fotit. A přišel tam Rémy, organizátor festivalu, se svou ženou a dvěma malými dětmi. Jeho žena si tam sedla na židli a syn taky, ale pro dcerku už nezbylo místo. Tak jsem ji gestem zvala k sobě. Tatínek ji ke mně dovedl a se slovy, že jsem přítelkyně, mi ji posadil do klína. A zůstala u mě celé představení. Musím se přiznat, že to byl nádherný pocit :) Děti mám ráda a cítím se s nimi skvěle. S nimi nemá člověk problém jazykové bariéry, předsudků a podobných věcí... Na konci se zvedla a pěkně se se mnou rozloučila, i když trochu nesměle :) A tak jsem si říkala, že takové dítě má fakt velkou důvěru, je schopno se posadit k někomu úplně cizímu jen proto, že tatínek říká, že je to přítel. A myslím, že takhle bychom měli vnímat Boha.