Jedno moje dílko - Ztráta

Seděla na trávě a plakala. Její zlaté vlasy se leskly na slunci a slzy padající na klín vypadaly jako perly. Měla na sobě dlouhé modré šaty. V rukách si pohrávala s kvítkem sedmikrásky.

Tu se k ní blížila neznámá postava. Klára cítila cosi nepopsatelně zvláštního, a tak se otočila. Úplně zapomněla na své starosti, přestaly jí téct slzy a na ustarané mladé tváři se pozvolna uveleboval úsměv. Uviděla dívku asi stejně starou jako byla ona sama s tmavými  vlasy lehce zvlněnými a oblečenou do bílých šatů z krásného materiálu, jenž se leskl jako perleť. Její tvář byla jakoby andělská, zářivá a doopravdy krásná.

„Ahoj,“ oslovila Kláru.

„Nazdar,“ odpověděla a čekala, co se bude dít. Dívka se posadila na trávu vedle své  nové kamarádky a podívala se jí do očí. Potom začala mluvit: „Co se ti stalo?“ a když uviděla Klářiny rozpaky, pomalu a klidným hlasem pokračovala: „Nezlob se na mne, ale chvíli jsem tě pozorovala. Zkoumala jsem, co tu děláš a až teď jsem si všimla, že pláčeš.“

„A jak to, že jsem tě neviděla?“

„Vždyť jsi byla zabraná do vlastního smutku a navíc jsi přeci seděla zády ke mně.“

„To je pravda. Teď jsi mi připomněla, proč tu vlastně jsem jak hromádka neštěstí.“

„A pročpak?“

„Já bych o tom raději,“ Klára najednou znejistěla. Má všechno říct téhle holce, která před chvílí přišla? Vtom se na ni usměvavá bytost podívala a tím rozehnala všechny obavy. „Raději bych na to zapomněla. Nechtěla jsem to nikomu říkat, ale že jsi přišla a sama od sebe se na to ptáš, tak ti to povím. Před třemi lety jsem přešla na jinou školu. Přestěhovali jsme se. Hned první den se se mnou začala bavit Magdaléna. Od té doby jsme bez sebe neudělaly krok. Byly jsme nejlepší kamarádky. Ale včera,“ zlomil se jí hlas a do očí vstoupily slzy.

„No tak,“ uklidňovala ji přítelkyně, „přece bys zas neplakala. Hezky mi to dopověz. Vzchop se, ty na to máš!“ Poslední slova zapůsobila, a tak se Klára zase rozhovořila: „Včera, jak víš, byl první den školního roku a k nám do třídy přibylo pět nových studentů. Magdaléna si pro změnu oblíbila Sáru, jako kdysi mne. Zůstala jsem odkopnutá a nevím co dál, protože se s nikým ze třídy kromě ní tolik neznám.“

„Jak tě tak poslouchám, něco mě napadlo. Zkus jí odpustit, že tě nechala být. Dívej se na její dobré vlastnosti a všechno špatné vteřinu co vteřinu zapomínej, jako kdyby to ani nebylo. Můžeš najít nejen jednu, ale třeba i deset dobrých kamarádek a když jednu ztratíš, ostatní zůstanou.“ Ta slova vyřkla s takovou jistotou, že Kláru ubezpečila, aby se nebála a věděla, že tím neskončil svět, ale jen jeden vztah.

Po chvíli se zvedly a zvláštní bytost s bílými šaty a hnědými vlasy doprovodila modře oděnou světlovlásku domů. Ta večer před spaním přemýšlela a došla k závěru, že i když neví ani jak se ta dívka jmenuje, moc jí pomohla.